Prázdninová ozdravná kúra

(Převzato z tištěné podoby časopisu:)

Do naší redakční pošty přišla prosba, abychom v zářijovém čísle nepoužívali fráze typu  "...prázdniny skončily, vítejte ve škole..." atd. Jak mám ale začít tenhle příspěvek do "poprázdninové" přílohy? Toť otázka. tak tedy:
Nejzajímavější týden prázdnin jsem strávila v jednom malém zapadákově u Znojma. Byla jsem tam na návštěvě u svých příbuzných. Světe div se, ale s kýmkoliv jsem se tam seznámila, vždycky se z něj vyklubal můj bratranec,sestřenice nebo alespoň teta.
Také jsem tam poznala svou tetičku Vlastu. Vypadala mile, ale jaké bylo moje překvapení když její první věta zněla: "Ježišmarjá, děvče, ty vypadáš špatně, jsi nějaká hubená, je ti opravdu dobře? Že ty držíš nějakou dietu?!" Pravdou je, že takhle nezněla, protože tohle je překlad z nářečí do češtiny, ale následky to pro mě mělo přímo děsivé. Touto větou nade mnou vyřkla nemilosrdný rozsudek: Krmit, krmit, krmit s ještě jednou krmit, jinak pojde hlady. Fakt ale je, že jsem v závěru málem pošla na - odpusťte mi ten výraz - přežrání.
Jedna z mých mnohých sestřenic slavila osmnáctiny. To v praxi znamenalo rodinnou oslavu, na kterou se sjelo příbuzenstvo z okolních vesnic, oslavu, na které se nedělá nic jiného než jí a pije. A já taky jedla a pila. A povinně dvakrát víc než ostatní. Přiznávám, bylo to vynikající, jen to maso, co z něj tuk kapal do misek nevypadalo nejlépe...s kyselou okurkou a chlebem však chutnalo znamenitě. Ochutnala jsem i domácí archivní víno...a měla jsem dost. Doslova.
Teď si zkuste představit, jak to asi po pěti hodinách nepřetržité konzumace všeho vypadalo v mém žaludku. Ano, změť chlebíčků, laskonek, štafetek, kyselých okurek, arašídů, chipsů, masa, chleba, vína, limonády a šampaňského. Jen slivovice tam chyběla, tu mi z neznámých důvodů nesvěřili. Že by tu snad hrozila otrava alkoholem?
Po skončení oslavy jsem se odebrala spát do stodoly. Vylezla jsem po žebříku a hajdy na kutě. Chvíli jsem pozorovala hvězdy a uvažovala, jestli se mi roztrhnou útroby teď nebo až za 30 vteřin. Přesně za třicet vteřin jsem skákala po hlavě ze žebříku, protože se mi útroby skutečně roztrhly. Nebylo to tak hrozné, přežila jsem. Společnost mi dělala kočička, se kterou jsem se dělila o své příděly všeho. Hádejte, co jsme dělali na trávě za stodolou v půl druhé v noci? Nápověda: Výsledkem naší činnosti byla poněkud barevná a "voňavá" tráva za stodolou...

Špit