Cesta
Vše začalo celkem nenápadně. Bílý papír s pár řádky a nadpisem přihláška.
Stačil podpis, souhlas rodičů, pár užitečných rad našeho editora a hurá do Prahy. Tam nás vezl Niennin starší bratr s kamarádem. Vždy, když bratr nestihl pořádně vykroutit zatáčku a ozval se divný zvuk, vyklonil se jeho kamarád ze sedadla spolujezdce a vystrčil celou svou osobu z okýnka, aby se podíval, jestli ještě máme zadní kola. Jinak by vše probíhalo v klidu. Vyděsili jsme jen pár poklidně přecházejících lidí, když bratr usoudil, že když tam není přechod, nemají tam lidi co dělat, a tudíž ani nezpomalil.
Měla jsem vymyšlenou trasu, kudy se k hotelu dostaneme. Měla. My vystoupili na Strahově, sjeli dolů Petřínskou lanovkou, jeli dvěma tramvajemi, šli půl kilometru pěšky a nakonec stanuli před hotelem Prokopka. (Tím nijak neútočím na mužskou logiku!)
Hotel
Hotel byl vcelku ucházející. Jen nás zklamalo, že tam budeme bydlet jen my, mladí žurnalisté, jak jsme se hrdě nazývali. Vtrhli jsme do recepce, kde bylo dalších dvacet lidí a dvacet dalších zavazadel. Myslím, že ti lidé zavadili pohledy o naše kraťasy, batikovaná trička a krosny. Nicméně si potom urovnali kravaty a kostýmky a odešli. Hned nám byl podšoupnut papír, kde jsme se zavazovali ke slušnému jednání. Jakoby ve snách jsme jej podepsali, vzali klíče od pokoje a vydali se do pátého patra. Toho, že existuje výtah, jsme si všimli až za dva dny.
Pokoj byl vyhovující, strava restaurační, program, který nám dali, zneklidňující. Spočítala jsem si, že když vynechám oběd, budu si moci dojít na záchod.
Učit se, učit se, učit se
Nebudu vás zatěžovat každodenními přednáškami, které byly přerušovány pouze obědem, večeří a mým kašlem, jelikož jsem v tu
dobu onemocněla zákeřnou chřipkou a stala se feťákem bažícím po lécích na chřipku. Paní v blízké lékárně mě už zná jménem a píšeme si. Když jsme v deset večer skončili s přednáškou a měli do osmi ráno odevzdat dva články, museli jsme to jít zapít…(cenzurováno)… a pak jsme šli teprve psát články.
Největšími nadávkami se na kursu stalo “ty bulváre”, “ty novinářská hyeno”, “ty pokémone” a “ty Jane Jiří Buchto” (viz odstavec Lidé).
Lidé a lidičky
Lidiček nás bylo dvacet. Musím říct, že jsme se stali skvělou partou a chystáme další srazy. Kamarádila jsem se i se schizofrenikem Zdeněčkem, který k sobě mluvil ve třetí osobě a hlasitě káral sám sebe, když udělal něco špatně.
Kamarádila jsme se i s Janem Jiřím Buchtou, který miloval pana poslance Pejřila, byl podle svých slov závislý na matce již v embryonálním vztahu a nevěděl, kam chodí do školy. Kritizoval mé pravopisné chyby a poté napsal “praha bila”.
Měla jsem ráda i Janičku, která mluvila tak vysokým hlasem, jako píská píšťalka pro psy, a zbožňovala vše růžové. Měla jsem ráda i našeho lektora Vláďu, který si údajně naším prvním článkem utřel zadek a poté prohlásil, že jsme se na konci alespoň snažili. Náš milý lektor Martin neustále sháněl lžičky, “…protože si nemůže zamíchat kafčo a je v tom mišmaš”.
Já vím, že mám být objektivní, seriózní, ověřovat si informace nejméně ze dvou zdrojů, mít v nadpisu alespoň jedno sloveso, psát úvodní odstavce…
Já to všechno vím!