ZÁCHODOVÁ DRAMATA

Asi je vám už jasný, že tohle se bude týkat toalet, záchodů a, někdo tomu tak říká, hajzlů. Ano, tyhle různorodé výrazy popisují jednu jedinou a jedinečnou věc, která je myslím dost potřebná a každý s ní přišel určitě někdy do styku. Někdy se na oné místnůstce zažije spousta věcí ať milých, či nemilých. Ty jsou častější…
Vraceli jsme se z Itálie, podotýkám z nudné rodinné dovolené, autem, sic trochu větším, protože naše rodinka je maličko početnější (je nás pět).Cesta po dálnici a s omezenou komunikací celkem příjemně ubíhala, když tu zcela znenadání malej TŘÍLETEJ bratříček vykřiknul “honem kakat” (pro ty, co nemaj doma mladší sourozence: “potřebuji na záchod”).
A vysvětlete takovému prckovi, že to musí ještě tak čtvrt hodinky vydržet na nějaké odpočívadlo! To nešlo a tak jsme mohli mít buď “polulané” sedačky, anebo posadit bratříčka na nočník v autě. Jedno lepší než druhé a majitel vozu (táta) se rozhodl i přes mé značné protesty pro druhou možnost. Stalo se a Jeníček, tak se bráška jmenuje, byl usazen doprostřed auta na svůj trůn. A začal koncert (taky při tomhle procesu vydáváte takové nelibé zvuky?) spojený s představením bohatým na barevné efekty, jelikož při tom snažení nejprve zrudnul, zfialověl a pak se mu (asi z toho smradu) udělalo špatně, protože chytil takovej zelenej nádech. No, dobře nebylo ani mně a napadala mě myšlenka, že kdyby měl zápach nějakou barvu, tak si v tu chvíli nevidím ani na špičku nosu.
Pak pachatel ještě zařičel “hotovo!”, což znamená, že hodlá z kulaté nádobky s nepěkným obsahem sesednout. Odpočívadlo stále v nedohlednu a umíněného bratříka musela mamka držet, aby neslezl. Takže to v autě zrovna vypadalo asi takhle: rychlost zhruba 140 km/hod, smrad jak když otevřete lednici, která před měsícem přestala mrazit, naplno hučící běžící ventilace a do toho velmi hlasitý řev malého děcka. Jak blahodárná byla pak hodinka větrání na odpočívadle.
Cesta pak pokračovala zhruba do jedné hodiny ranní už bez dalších nervy trhajících chvilek. Avšak v osudný moment mě taky probudila z tvrdého spánku tato potřeba, ale já už jsem velká holka a už si umím říct o zastavení a hlavně to umím do zastávky udržet tam, kde je to nutné. Táta mi zastavil u nějaké restaurace kousek před Plzní a já rozespale vyšla do noci. Během několika vteřin jsem bystře našla toalety, jenže ouha. Za pětikačku (což u záchodů při restauraci absolutně nechápu)! Ale co naplat, musela jsem se vrátit a s vydobytou pětikorunou opět zapadnout na WC. Bylo jich tam asi osm a na každých dveřích automat, který vám za minci dovolí vstoupit a civilizovaně udělat lidskou nutnost. Já ukrutně ospalá a pociťující šílený tlak v podbřišku hodila bůra do první kasičky, co mi přišla pod ruku. Dveře povolily, ale náhle se zarazily o někoho (zřejmě nějaká slečna, či paní – logické) a ten někdo mi řekl něco, co jsem rozhodně slyšet nechtěla: “OBSAZENO”. Bezradná a bez peněz jsem se slušně optala, jestli to vypadá “na dlouho”, a kladná odpověď mě uvrhla do bezbřehého zoufalství. Kdybych byla kluk, tak to pustím do umyvadla, jenže jako příslušnice opačného pohlaví mi není tuto službu dopřáno využít. A protože žena se střevními potížemi už nic nového o svém stavu nesdělovala, vydala jsem se znovu nazpět k autu. Tlak na močový měchýř sílil, takže jsem už nemohla ani běžet. Na místě jsem řekla, že potřebuji zastavit ještě jednou, a to hodně rychle, a bylo mi vyhověno. Naštěstí, protože mi začaly vyskakovat krůpěje studeného potu na čele a já se začala s vytřeštěnýma očima (spánek mě bezpečně přešel) pomalu svíjet v křečích.
Inu, cestování autem má své močové nevýhody.

Marfushka