| A je tu opět naše
(ne)pravidelná rubrika o strastech a slastech různých povolání. Nyní se s Vámi
podělím o zkušenost s prodáváním párků na fotbalovém zápase Teplice – Olomouc.
Nutno předem poznamenat, že jsem byla naprosto nadšená, že si vydělám 300 Kč za
jedno utkání a strašně jsem se těšila, navíc jsem měla prodávat s mojí
kamarádkou. Takže jak jsem si to asi představovala – před zápasem a v jeho průběhu sem tam nějaký zákazník.
Budeme moct nerušeně klábosit a probírat všechno možné. O přestávce bude záhul,
ale ta stejně trvá jen chvilku. A jak vypadala realita?! Račte se bavit! 16:00 – čekáme před stadionem, já nevyspalá, před
hodinkou jsem se vrátila z dovolené. Přesně ve čtyři si nás má vyzvednout nějaký
mladý pán a dát nám gril.
16:05 – mladý pán nikde.
16:10 – kam jen mé oko
dohlédlo, byli samí dědečkové a ženy. Mladých pánů je zde nejspíše poskrovnu.
16:13 – mladý pán
přichází. Kdo by to byl řekl? Ale přehlíží nás jak širé rodné lány. Musíme
se mu připomenout.
16:20 – jsme každá
přidělena k jiné skupině. V následujících hodinách budu asistovat jednomu
zrzavému chlápkovi (můj šéf), jedné blondýnce a starší ženě (matka s dcerou).
Nejdříve stojím jako tvrdé Y a nevím, co
mám dělat. Tak nedělám nic.
16:30 – pletu se všem pod nohy.
16:45 – připravujeme
grily, přinášíme přepravky s klobásami, párky a chleby, nosíme kýble hořčice a
lahve s kečupem. Domlouváme se, kde kdo bude. Já mám za úkol kontrolovat tácky a
dávat na ně hořčici.
17:00 – všude je
strašného kouře. Jsem vyuzená. Teď už mám za úkol i rozbalovat chleby a dávat je
na tácky.
17:05 – jestli budu tak
strašně hodná a obracet grilující se pochoutky a dávat je na tácky a podávat je
zákazníkům. (= dělám už skoro všechno.)
17:15 – přicházejí
první zákazníci. Mám celkem frmol.
17:40 – přifajrujou se
sem policajti a chtějí párky. Dokonce si i vybírají jaké jsou nejhezčí a žádají
více hořčice a chleba. Nikdy bych neřekla, že jejich práce tak vysiluje (celou dobu
stáli a koukali na příchozí lidi). Mám strašný frmol.
17:42 – nestíhám. Baví
mě to.
18:00 – zaregistruji mého
spolužáka a autora Psychopatické poradny Martina Bergera. Okamžitě si u mě kupuje
párek (díky, Martine) a následně se mu zalíbí pokladní Renata a poučí ji:
“Vůbec ji ke kase nepouštějte, strašně krade!” (Díky, Martine!)
18:15 – začíná zápas a
jedlíků ubývá. I tak nosím a rozbaluji chleby a obracím párky.
18:30 – šéf mi
přináší pivo. V tu chvíli bych ho nejraději políbila, je strašné vedro. Ihned si
získává mé sympatie nejen tímto gestem, ale i větou: “Pro tebe všechno!”
18:35 – šéf mi vypráví
o manželce. Hm.
19:00 – přestávka. Jsem
ve střehu. Prodáváme párky ostošest, navíc vedlejšímu stánku zhasl gril, a tak se
všichni nahrnuli k nám. Už mi tvrdne úsměv na rtech, jak se snažím udržovat si
příjemnou vizáž a asi po miliónté opakuji: “Párek nebo klobásu? Prosím.”
19:10 – na otázku
“párek nebo klobásu” mi kdosi nabízí cosi delšího. Bez mrknutí oka a s milým
úsměvem mu poradím, ať si jde založit konkurenční gril co nejdále od nás.
19:20 – přichází opět
Martin, ale neregistruji ho. Začne se hlasitě připomínat. Ignoruji ho. Začínám si
ho všímat, až když se rozhodne pro párek. (Díky, Martine!)
19:30 – oddychuji si.
ke konci zápasu – návštěvníci pomalu
odcházejí a tvoří se poslední fronty. Děkuji Bohu. Strašně mě bolí nohy a hlava
od řevu fanoušků, hlasité hudby a nelibé vůně piva a párků.
20:30 – sklízíme grily,
odnášíme přepravky a stoly, přepočítáváme peníze.
20:40 – naší skupině
nevychází peníze. Někdo nám ukradl nejméně 1000 Kč. Nechápu to, Renata ani na
chviličku neopustila kasu.
20:50 – počtvrté vše
přepočítáváme.
20:55 – šéf mi podává
padesátikačku.
20:56 – omdlívám. Nemám
prý bohužel nárok na slíbenou mzdu, která měla činit 300 Kč. Kdo mohl počítat se
zlodějem?
20:57 – oči se mi
podlívají krví.
20:58 – kamarádka, která
stála u sousedního stánku, má v kapse 456 Kč. V následujících hodinách sprostě
nadávám. Navíc Teplice prohrály.
Ale přece jen jsem se něčemu naučila. Práskat s mobilním telefonem.
Volal mi totiž tatínek, a když vyslechl můj smutný příběh, rozesmál se a dodal,
že takový už je život. K nemalému překvapení ostatních kamarádů a lidí jsem
práskla s mobilem o schránku na dopisy, aby to pěkně řachlo a teprve pak zavěsila. Gesto dosti výmluvné,
nemyslíte?
Nienna |
