ÚVODNÍK

Vážení a milí,
někdy se vážně podivuji nad tím, co lze slyšet na ulici. Ať si babičky povídají na zastávkách, co a kde a jak a jak moc a proč je bolí, nebo si dědečkové vypravují, jak tohle za jejich časů nebylo, či jak si studenti sdělují své zážitky ze školy a nejen odtud, anebo jak si maminky vyprávějí o dětech a rodinných receptech. A právě o maminkách a dětech se vám chci zmínit.
Jdu si takhle jednou kamsi a už z dálky slyším řev a křik dětí. Za chvilku se přede mnou vynoří skupinka lidí, v níž se to jen hemží malými dětmi. Tyto čertíky naprosto ignorovaly dvě maminky, které si něco velmi důležitého vzájemně sdělovaly a absolutně nevnímaly svět kolem. Jeden chlapeček se však dožadoval pozornosti své matičky a tahal ji za bundu prose ji dětským hláskem: “Mami, maminko, maminko, poslouchej mě, já bych ti něco chtěl říct…”
V tu chvíli se na něj jeho maminka obořila a zařvala tak, že jsem nadskočila i já: “Dej mi chvíli pokoj, máš Pikaču, tak drž hubu!”
Chlapeček si v tu chvíli jistě přál být menší, ještě menší, až by byl nejmenší na celém světě. Ač mi ho přišlo velmi líto, celé komedii jsem se musela smát stejně jako ostatní přihlížející kolem.
Vy si užívejte jara a pořádně si pročtěte v tomto školním roce UŽ! předposlední, květnový TlachaPost.

Za celou redakci vás zdraví
Nienna