JAKÉ BYLO 20. STOLETÍ?

V úterý 10. dubna proběhly písemné zkoušky z českého jazyka a my vám opět (jako loni i předloni) přinášíme jednu ukázku z prací maturantů. Děkujeme p. J. Zelinkové, která nám poskytla ke zveřejnění práci Martina Košťála ze septimy B. Následuje tedy práce na téma “Jaké bylo 20. století? – úvaha”. Přejeme vám příjemné počtení a snad vám nebude ani vadit, že místo úvahy jde spíše o subjektivně zabarvený popis (líčení). Protože jako líčení je to opravdu povedené.

Je to tak, jak povídám… a je to hotovo. Skončilo nám 20. století. Už nemám na tom světě nic jiného, než jezdit o víkendu do Dobříně. Do míst, kde se narodil Josef Hora, kde se toulal Miloš Václav Kratochvíl a kam občas zabloudil sám velký Karel Hynek Mácha, a já vím proč! Protože ta malebná krajina kolem toku Labe, ten hluboký háj, ty věčně zelené louky – tam právě nacházeli ten tolik potřebný klid a smír pro svoji práci. Tu jedinou jistotu, na které nic nezměnilo ani 20. století!
Tam i já mám všechno, co chci. Jezdím tam autobusem, deru se periférií a pak až za Vaňovem, když autobus zahne po silnici k Labi, tak už jsem v přírodě a v polích a potůčcích vroubených olšemi a trnkami a třešněmi a jabloněmi a hrušněmi a švestkami… a všechno to zelená a je tady hedvábný fénový vítr. A já, když si přečtu Mladou frontu, sleduji zelené osení, a teprve letos jsem si všiml, že na telegrafních tyčích sedí tu a tam káně myšilov, a teď vím, že tady číhá na přejeté zajíčky a kolčavy a psíčky a myšky, odtud jako z pozorovatelny, která se nehýbe, sleduje zesláblou polní zvěř…
A tam venku za okny autobusu cítím nápor větru, fénového skučení, vnímám, jak celý autobus se třese, že neustále cinkají rozbité stěny a dveře a okna, jak okénky táhne průvan a zvyšuje tak moji migrénu. A to, co právě cítím, a to, co vidím, tak to se mi ročně naskýtá ve čtyřech různých obrazech – ach, jak je krásná ta pluralita! Na podzim vidím traktor, jak táhne za sebou pluh, který obrací černavu, černou úrodnou zem, zlatý pruh země české, obrácená matička, lesklá jak havraní křídlo, jedna černá vlna za druhou, jednou hladce, jednou obrace, příliv a odliv černavy.
A tak si povídám o tom, co jsem četl v novinách, a kroutím hlavou nad tím, co se děje – respektive dělo – ve 20. století. Nemůžu pochopit, kolik krutosti a utrpení přineslo hloupých 100 let a kolik ještě přinese?! Přeji si jen jednu věc, aby skončily konflikty na Blízkém východě, aby nastal mír a smír mezi Palestinci a Izraelci a aby nechalo islámské hnutí Taliban na pokoji obří sochy Budhů, a nechci, aby přání zůstalo jenom přáním, ale stalo se skutkem. Povídám si sám se sebou o historii… kdyby nebyl Pyrrhos v Argosu zavražděn stařenou, kdyby nebyl zmasakrován Julius Caesar v Římě, kdyby nebylo rozhodnuto “o nás bez nás” v Mnichově, kdyby Jan Hřebejk získal Oskara, mohli jsme mít už čtyři, že tedy historie je a musí být jistá skutečnost… povídám si v autobuse, protože dějiny probíhají tak, jak se udály, a ty osudové vteřiny a minuty jsou trvalé a neměnné a tak to bylo i ve 20. století! Můžeme jen konstatovat… a povídám, ale autobus už vjel do nádraží a mně zbývá sestoupit po třech schůdkách, abych stanul pevnýma nohama na zemi, a už mi nic nebrání vydat se cestou, která začíná koncem a končí začátkem… a jdu po chodníčku krásným podloubím až pod železniční most, jen pár krůčků mě dělí od snu a reality a už konečně vidím paprsek světla, který proráží ošklivou tmu, která je zhuštěná na tak malém prostoru…, a procitám duší i tělem, protože jsem na břehu svého Labíčka a tam teprve začínám žít, už jsem spokojený a dýchám vlahý vzduch, který s povděkem přijímají plíce, a dělám pro jistotu dva kotrmelce a jednu hvězdu, abych si ověřil, zda to všechno není jen hloupá představa či výmysl mé bujné fantazie. Není! A jdu ten jeden kilometr, co dělí Roudnici od Dobříně snad hodinu. Cestou dělám několik zastávek, protože si vychutnávám krajinu, kterou – nevím proč – ještě nikdo nevyhlásil za přírodní rezervaci.
Věřte mi! Není hezčí krajiny… a občas sejdu z hlavní trasy, abych se porochnil v řece, abych rozčísl tu klidnou hladinu, se kterou uzavírám modus vivendi a která drží status quo, a také abych si opláchl obličej a zchladil ušní boltce. A sleduji, jak na hladině majestátně jezdí labutí pár a taky jejich šedé labuťátko, a nejvíce obdivuji labuťáka, který se chová jako rytíř des Grieux, jako d‘Artagnan, krouží kolem své rodinky a dává mi najevo, že jsem škodnou v jeho revíru, a snaží se mne vystrnadit chraplavým syčením a výstražným naježením, ale já se nedám.
Já jsem tady přece doma stejně jako on… ale nakonec ustupuju z fronty, jak se říká “moudřejší ustoupí”… a to bylo Apollinairovo pásmo, co jsem za těch pár minut prožil… a kráčím dál cestou, už mi zbývá jen pár metrů a zastavuji se u jednoho rybáře, u Bohouška Roháčků, který zásadně chytá pouze na jeden prut, a to na teleskop značky BYRON, a snažím se s ním mluvit a ptám se ho: “Na co chytáš a jak berou?” A on jen sedí, oči upřeny na splávek a mlčí a mně dochází, že ten člověk prochází něčím podobným jako Isaak Basevis Singer – u něhož deprese z vykořenění způsobila, že téměř na sedm let ztratil schopnost a chuť tvořit – a vidím to na něm a cítím, že toho muže nezajímá nic jiného než řeka a bílá velryba, kterou chce chytit… a odcházím, už jsem pod balírnou. Už, už jen pár kroků a jsem doma… ale ještě u vody potkávám Romana, zdejšího fotbalistu, který to hraje v obraně, a ten člověk dokáže to, co moderní automobilový stroj. Hnát směs rovnou pod svíčky bez rozptylování v karburátoru – a to na něm obdivuji. Je to muž s velkým M! Prohodím s ním jen pár slov a ještě obejdu Pištovu zahrádku a jsem na návsi, kde jako by žádné 20. století neproběhlo.
Ústí, 10. dubna 2001, oknem vidím, jak po diagonále nebe těžce letí havran.