PRŮŠVIHY NAŠICH UČITELŮ
aneb Učitelé jinak

“Já musím říct, že jsem vždycky byla takový to hodný dítě, co přijde domů, sedne si a píše úkoly. No, a když jsem šla ve druháku na svůj první maturitní ples, šli jsme v bandě, bylo nás nějak pět, tak jsem akorát přišla domů až v pět ráno a moje maminka byla neskutečně naštvaná, nejdříve mi nechtěla otevřít a dělala u toho hrozný cirkus. Nakonec mi strašně vynadala, pak se mnou nějakou dobu absolutně nemluvila. Náš taťka z toho měl srandu, ale aby maminka měla radost, tak také začal: “No, prosím tě, podívej se, jak je mamča naštvaná!” Dělal důležitýho. Akorát ten pes, kterýho jsme měli, tak ten se se mnou bavil. Jinak nevím, co bych na sebe práskla...”
“Já teda nestudovala tak, jak bych si dneska u studentů představovala, že by měli studovat. Pokud jsem třeba měla něco mezi jedničkou dvojkou, nechala jsem si dát prostě dvojku. A taky jsem byla někdy drzá, ale když jsem věděla, že mám pravdu, tak jsem se hádala a stála si za svým.”
“Jéžiš, to mám něco z internátu... Na internátě jsme se - tedy já a můj kamarád - líbili jedné naší vychovatelce. Opravdu, jako chlapi (nyní bylo předvedeno silácké chlapské gesto!) jsme se jí líbili, tak nás neustále vždycky v noci tahala z postele... na vychovatelnu. Dělala důležitou, a přitom byla jen tak v pyžámku. My jsme na to nějak nedbali. Pak nás ale jednou nařkla, že ji obtěžujeme, děláme neslušný návrhy, což jsme jako potom dokázali, že je to absolutní nesmysl. Asi to byla její zhrzená pýcha nebo něco, nevím. Jinak nevím, co jsem kdy prováděl, to bych si musel vzpomenout.”
“Jednou jsme měli průšvih, dalo by se říci i politický, a sice když jsme si vyvěsili maturitní tablo do obchodní výlohy, tak nic netušíce jsme tam na tu nástěnku umístili nápis - CO BYLO, UŽ NENÍ, CO BUDE, JEŠTĚ NENÍ, TAKŽE NENÍ NIC. To byl rok 1989. Nemysleli jsme tím vůbec nic špatného, jenže to viděla nějaká soudružka, která šla zrovna odněkud z výboru, zavolala policajta - a že to je vyloženě provokace na přestavbu a na výdobytky socialismu, šla s tím až do školy. Normálně jsme museli to tablo vyndat a upravit!”
“Tak teď přemýšlím, co by bylo asi tak nejpikantnější. Nejpikantnější průšvih byl s Monou Lisou, kdy ve výuce výtvarné výchovy jsme vyslechli záplavu - LAVINU - chvály na tento superobraz a superdílo. A dostali jsme ďábelský nápad, abychom poškádlili vyučujícího či se mu pomstili, tak jsme toto superdílo pověsili tam, kde by to absolutně žádný civilizovaný člověk nečekal. Na pánskou toaletu na gymnáziu. Rychle se to rozkřiklo a tato zpráva letěla školou a i za mnou přiběhli kamarádi ze sousední třídy, oči vykulený navrch hlavy a ptali se: “Už jsi viděl Monu Lisu na záchodě?” Tak jsem nahodil údiv a říkal jsem: “Ne, neviděl!” Tak jsme se tam šli formálně podívat. A pak za námi přišel onen pan učitel, měl slzu v oku a říkal mně a tomu mému kamarádovi: “Kluci, někteří kulturní barbaři pověsili největší skvost světového malířství na chlapecký záchod!” A my jsme oba dva pokývali hlavami a říkali jsme: “No, to je hrozné...” atd. Pan profesor nás požádal, protože v nás měl důvěru, ať jdeme za panem školníkem, půjčíme si štafle a sundáme obraz a dáme na své místo, visel někde na chodbě. A uvolnil nás z části vyučování. A my jsme se tehdy v duchu zastyděli, jací jsme to superbídáci, že jsme superzklamali našeho supermilovaného učitele. A od té doby, jak to tak v pohádkách chodí, jsme již nikdy takovéto zhýřilosti neopakovali. Dělali jsme zhýřilosti menší.”
“Jednou jsem dostal třídní důtku. Za to, že jsem v průběhu vyučovací hodiny, do které se nedostavila paní učitelka, opustil třídu a šel jsem si koupit něco dobrýho do bufetu. A potkala mě paní Kopková a zařídila, že jsem dostal třídní důtku ještě se dvěma dalšíma.” Na dotaz, co si byl pan profesor koupit, lakonicky odvětil: “Rohlík. Tenkrát byl bufík otevřený i při hodině.”
“Tak co bylo asi to nejhorší... Když jsem nechodila dva měsíce do školy, ale měla jsem to omluvené od doktorky, akorát rodiče o tom nevěděli. A přišlo se na to tak, že jsem si přišla opravit programování, z kterého jsem propadala, a dostala jsem další pětku a ještě třídní důtku. Tenkrát ale naše učitelka nebyla tak přísná. Pak ještě na výletě, kde jsem teda nebyla, ale tam se spolužáci opili. A pak na brigády, tam jsme dělali takové ty typické věci, jako že jsme dávali učitelům jejich vaťáky na ty vysoké tyče, když jsme byli na chmelu.”

To bylo tedy několik odpovědí, které se nám podařilo získat. Vyzpovídali jsme pouze několik členů našeho profesorského sboru, takže ještě máme vyhlédnuté další oběti, které se mají na co těšit. Pokud toto bude číst někdo z vyučujících, tak mu doporučujeme, aby zavzpomínal na svá studentská léta, kdy ještě sedával v lavicích, aby nám o tom mohl povyprávět, protože - MY PŘIJDEM!

Nienna a Koogy

webmaster@gym-ul.cz
© 2001, O.Černý & J. Rudovský