NESLINTÁME, NEKULHÁME

Možná si podle názvu budete říkat, že jsou na programu nové zprávy o slintavce a kulhavce. My však máme pro vás něco trochu příjemnějšího, byť ne tak aktuálního. Ve dnech 1. až 7.4. 2001 se 16 našich studentů účastnilo zájezdu do Anglie.
Nejdříve byly problémy s naplněním autobusu, takže se domluvily dva termíny pobytu. Byli jsme ještě spojeni s Gymnáziem z Čáslavi. Naším přechodným domovem se měly stát rodiny bydlící v jižní části Londýna, která se nazývala Croydon.
Odjížděli jsme v neděli v 16:00 z parkoviště u Hraničáře a čekala nás dlouhá a únavná cesta přes Německo a Belgii do Francie, kde jsme byli Eurotunelem šťastně dopraveni do Folkestonu. Jakmile jsme dorazili do Londýna, naše čilá paní průvodkyně Blanka se nás snažila naladit na celodenní prohlídku města. Většina z nás toho měla plné kecky, protože noc v autobuse způsobila bolavá záda, ospalost a zdřevěnělé nohy. Přesto jsme se ploužili na poledník, omrknout královnin křižník Belfast, vyšplhali jsme přes 500 schodů (DĚS!!!!) na St.Paul‘s Cathedral, svezli se nadzemkou a více si už moc nepamatuji, jelikož jsem napůl spala. Ale co se mi podařilo zaregistrovat - nemají tam odpadkové koše, takže jsem asi 2 hodiny chodila po tomto kulturním centru s ohryzkem v ruce. Ještě nesmím zapomenout na návštěvu pevnosti Tower, kde jsme si prohlédli korunovační klenoty, a na procházku po Tower Bridge.
Večer jsme dorazili do rodin. My tři holky naštěstí bydlely u hodné staré paní, která byla skoro hluchá a strašně maličkatá, měla nádherného psa, dvě kočky a ptáka. První šok byl náš pokoj - maličkatý asi jako ta paní a celý v červené a růžové (dokonce i televize byla červená, ale naštěstí už hrála černobíle). Zde s námi bydlel ještě pavouk, ze kterého mě málem ranila mrtvice. Další záhadou byla voda - mají kohoutky na teplou a studenou vodu na jiné straně umyvadla, takže jste si mohli vybrat, zda se opařit, či zestudenit. Sprcha skoro netekla, což bylo veselé hlavně při mytí vlasů. Celkově ale musím uznat, že se nám tam líbilo a každý večer nám už bylo všechno naprosto jedno, hlavně když byla večeře a postel.
První den jsme vyrazili do Hastings, což je přímořské městečko asi 2 hodiny vzdálené od Londýna. Tady jsme si prohlédli akvárium a Pašerácké jeskyně. Jelikož únava ještě přetrvávala a bylo krásně, rozplácly jsme se na pláž a spaly. Jedna z nás - viď, Míšo? - se trošku odvázala, sundala boty, vyhrnula kalhoty a vydala se do ledového Atlantiku. Pak ji, chudinku, bolelo v krku.
Další den jsme museli změnit program kvůli uzavřeným farmářským oblastem a vydali se do Winchesteru a Sallsbury, kde jsme navštívili proslulou katedrálu, která se stále opravuje, a viděli Velkou listinu svobod vydanou Janem Bezzemkem. A kde jsme se také poprvé ztratily. Nezapomenutelný zážitek, nemyslíš, Marti?:))) Chodíme si po obchodech a závidíme, když tu najednou zjistíme, že je čas vrátit se. Jenže kudy? Martinka se vydala po ukazateli k parkovišti, avšak bohužel po chvilce zjistila, že sleduje špatnou značku. Takže jsme byly ještě více v Prčicích. Jenže od čeho umíme anglicky? Abysme šprechtily. Tak jsme se zeptaly na cestu. První manželský pár - cizinci. Další kluk - cizinec. Muž mající obrovské brýle - cizinec. Nakonec jsme narazily na domorodce. Třikrát jsem se ho zřetelně, nahlas a správně gramaticky ptala na cestu a on mi třikrát nerozuměl, což mi přišlo velmi veselé. Tak mu to zařvala do ucha Martina a pán se doširoka usmál a začal něco žvatlat a gestikulovat. Uchvátily mě jeho prsty mající tvar písmena L, takže jsem přestala poslouchat. Na konci jeho proslovu jsme poděkovaly a vydaly se na cestu. Martina se po chvilce chůze zeptala: "Kam teď?" "Já nevím, ty jsi snad poslouchala, ne?" Podívala se na mě jak na osmý div světa:"Jak jsem asi měla poslouchat, když jsem pozorovala jeho prsty?" No, co byste jí na to řekli???:))) Nakonec jsme se ještě ptaly jedné paní, ale zorientovaly jsme se podle hospody U Černého koně, kterou jsme míjely při příjezdu. Příště si vezmeme buzolu.
Ve čtvrtek byl na programu Londýn - Britské muzeum, Národní galerie, Trafalgarské náměstí s pomníkem kapitána Nelsona (na jehož podstavci stojí kapitán Nelson, jak nám důležitě oznámila naše průvodkyně - kdo by to byl řekl?), Covent Garden s pouličními muzikanty, předraženými obchody a tržnicí. Lilo jako z konve a rozpadly se mi boty. U obchůdku se stříbrem jsem se setkala s Češkou, která reaguje na větu: "Tak slyšíš mě, když na tebe řvu, ksakru?!"
Další den jsme trávili u Big Benu, Domů parlamentu, Westminsterského opatství, část skupiny v planetáriu (radím vám, nechoďte tam, je to strašně drahý a naprostá blbost) a část v Muzeu voskových figurín. Odjíždělo se v 16.15 a asi v 13.30 druhého dne jsme vystupovali opět na parkovišti v Ústí. Pokud se chystáte cestovat také do Anglie, nemějte strach, už žádná opatření vůči slintavce a kulhavce nejsou.
Ještě nesmím opomenout paní průvodkyni, jejíž znalosti historie Anglie byly obdivuhodné, což musíme uznat. Pamatuji si, že Henry nevímkolikátý (ale asi VIII.) měl 6 manželek (ne najednou, nejdřív je skoro všechny nechal popravit - kdyby žil déle, tak by rapidně klesla ženská část anglického obyvatelstva) a vřed na noze, byl velmi rodinně založen (což dokazují právě ty manželky) a toužil po synovi. Paní Blanka věděla prostě všechno i o anglickém způsobu života, ve kterém se ale podle našich zkušeností naprosto spletla, ale vyvracet jí to nebudeme. Věděli jste například, že Angličané v zimě jako předkrm upřednostňují polévku, kdežto v létě mají chuť na něco lehčího - třeba na sýry?
Těšte se na příští rok, máme nabídku na Irsko a Skotsko!

Nienna