Monolog oživlé věci

Krucinál, kde to zase jsem? Co se to vlastně děje? Všude jen tma a málo místa. Dokonce musím být skrčený. Co jsem, to ještě sice nevím, ale snad na to někdy přijdu.
Narodil jsem se jako jeden z mnoha, zatím nevím čeho, v jedné veliké budově. Myslím, že lidé, kteří zde pracovali, to tam nazývali továrna. Vypadal jsem jako velký bílý vroubkovaný pytlík. Všude kolem byla spousta mých kamarádů. Někteří zářili modře nebo červeně a jiní byli jen obyčejně bílí. Jen já jsem měl vroubky. Zprvu jsem si myslel, že jsem nějaký mutant, ale nakonec jsem zjistil, že jsem nejzdatnější jedinec. Jeden z lidí řekl, že jen já mohu všechny uspokojit na 100%. V této továrně mě uvěznili do nějakého těsného pytlíku. Spolu s mým modrým a červeným kamarádem nás zavřeli do malé krabičky. Z továrny nás odvezli nějakým vrčivým přístrojem kamsi, kde nás jen pohodili na nějaký podstavec. Zde jsem zůstal dost dlouho. Až když jsem slyšel někoho říkat 43,80 a cinknutí, odnesl mě kdosi pryč. Když jsme dorazili do cíle, zmizel můj modrý kamarád. Zanedlouho zmizel i můj červený přítel, a tak jsem zůstal sám.
Pozor! Teď se děje něco i se mnou. Asi taky zmizím. Nyní se balíček otevírá. Fuj, to je světla. Právě mě vyndávají. Konečně se mohu protáhnout. Ale na co mě to nasouvají. Tak moc se zase protáhnout nechci. Je to docela nepříjemné. A tohle dokonce bolí, ale zase je tu pěkně teplo, vlhko a tma. Ale teď je zase světlo. A teď tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma, světlo.
Najednou je strašná mlha a mokro. Vždyť já se topím. Umírám….
Tak, umřel jsem. Teď už ze mne zbyla jen duše. Mé tělo leží pohozené na jakémsi nevoňavém místě, zvaném popelnice. Už alespoň vím, jak jsem se jmenoval. Ten člověk povídal, že tenhle kondom byl nejlepší. Tak jsem asi byl nejlepší kondom.

-tl-