POD VODOU

Tak jsme se zase po dvou měsících nádherné pohody a radostného nicnedělání sešli ve školních lavicích. . . K tomu už asi vážně není co dodat, protože všechno mluví samo za sebe!Všichni víme, co nás čeká a co nás nemine , takže to snad ani nemusím vyjmenovávat. . . Ach, kde že ty loňské sněhy jsou a kde že ty krásné prázdniny a dny plné pohody jsou? Zbývá jen vzpomínat. . .

. . . třeba na týden, kdy jsem poprvé v životě sjížděla vodu. Brzy jsem pochopila, že nejdůležitější je udržet se na lodi a po příjezdu do kempu hledat záchody a hospůdku. Do noci se slaví a hraje na kytaru, ráno se vstává a jde se pro rohlíky a chleba do vesnice. Dopoledne se odjíždí. . . a v mém případě začíná cesta pádů. . .

Jelikož jsme s mou kamarádkou Janou byly absolutně nezběhlé ve stavění stanu, ulehávaly jsme do mravenišť, bahna, ohnišť, nebo jsme spaly hlavou dolů. Nedoporučuji, nevyspíte se. Ale ve tři v noci, kdy se vrátíte ze zábavy, se vám nechce nic přestavovat. Prostě se to dospí na lodi. A to také nedoporučuji.

Byla jsem poprvé v životě zadák a ještě k tomu ospalý. Část cesty jsme se s lodí jen točily dokola. Jana tvrdila, že je to moje vina, podle mne tam byly víry. Úplně ideální pro nás bylo, když jsme jely tzv. volej, úplně klidnou vodu - to jsme se prostě rozplácly na gumáku, opalovaly jsme se a sladce klimbaly. Najednou se do mého podvědomí vtírá křik a šum. Líně pootevřu jedno oko, abych vzápětí vytřeštila obě a začala křičet: "Jano, Jano!!! Vstávej a pádluj, před náma je jez!!!"

Naráz jsme byly v pohotovosti. Jediné, co jsme viděly, byly kameny a vodotrysky vody a převrácené lodě za jezem. I zkušení vodáci se udělali (=převrátili se, že)! Udělala jsem jakýs takýs půlobrat, abychom aspoň vjely špičkou (a ne bokem) do jámy lvové. Člun se začal prapodivně kroutit a zvedat. Jana nestačila křičet: "Kámen napravo! Vlevo! Teď pod námi!!! Dělej něco!"

Ale já jsem nedělala nic, protože tak aspoň nic nezkazím. A opravdu!! Jez jsme přejely sice s vřískotem a srdcem v krku, ale suché!! Zvedly jsme pádla nad hlavu a mávaly vodákům, kteří nám na dálku blahopřáli. Ale nic netrvá věčně. Najednou hop!, vzal nás krajní proud a šup s náma do větví!Jana se bezpečně ukryla na dno člunu, ale jelikož náhoda je neřád a já jsem zadák, chytla jsem ty nejhorší a nejostřejší větvičky. Vzápětí jsem byla poškrábaná, jako kdybych se poprala s kočičí partou.
"Pozor, přes cestu kláda!!"

Jana mě varovala pozdě. Kmen trčící přes břeh vypadal zlověstně. Skočit do vody, či neskočit? Hamlet měl rozhodování lehčí, já zase rychlejší. Než bych si nechala urazit hlavu, skončila jsem ve vodě (podařila se mi šipka ze sedu!). Vzal mne spodní proud a malinko jsem ztratila orientaci, ale brzy jsem zase spatřila světlo světa - a také naše konve, které si to vesele plavaly kamsi do neznáma. Janě byl můj neblahý osud buřt. Křičela: "Chyťte tu s nápisem životu nebezpečno!! Ta je moje!!!"

Nakonec jsme konve chytly, Jana mi omylem uštědřila ránu pádlem, vyvázla jsem omlácená, ale zase s velkou popularitou!

FEMALE