Ach jo, už zase! Stojím na zastávce
u Hraničáře a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.
Čekám na jedenáctku. A hle, přijíždí a já už předem
vím, co bude následovat. Je pátek, půl druhé, ideální
čas k pokusu o nacpání se do scvrklé jedenáctky. Je
nacpaná k prasknutí (kdy není), lidé se potí, přece
jen to ta podlouhlá okénka nějak nezvládají...
Ovšem nejhorší jsou tašky. Samý igelit - Prima,
Kaufland, Globus, Plus... Všichni jsou už v Kefíru,
tralalala, já taky jdu... tedy já ne, já se jen pokouším
dostat domů. Nám všebořickým starousedlíkům byl
tenhle vynález zkázy fakt čert dlužen....Dál takhle
uvažuji a visím na vrzavém držáku. Pode mnou taška
s pomeranči, vedle mě nějaká paní s vajíčky...
Velikonoce, no jo vlastně!
Kde se vzala, tu se vzala, náhle davy rozhrnuje statná
padesátnice s odznakem. A už se řítí (přeskakuje
vajíčka i pomeranče) k řidiči ověřit si, jestli mu
opravdu došly jízdenky, nebo jestli mladík na druhém
konci autobusu jen potřeboval získat čas... “B” je
správně, právě vystoupil. A v autobuse se rozvíjí
bouřlivá debata na téma dnešní mládež a její výchova....
Jak se tak všichni vztekají, rozhlížím se po nějakém
zajímavém objektu. A ono nic. Všichni se kaboní a nadávají
na všechno, co jen vzdáleně souvisí s jejich maličkostí.
Copak se tu nikdo neusmívá? Ale ano! Znuděné mimino v
kočárku zaregistrovalo můj zoufalý pohled a stáhlo
obličej do sympatické křeče. A víc nikdo? To vás to
žití vážně tak unavuje?! … Ááá, Všebořická,
vystupovat. Ještě jednou naberu taškou důchodkyni u
vedlejší tyče a proderu se k východu.
A zahlídnu něco neuvěřitelného! Sluníčko! Skoro mě
oslepilo, ale to nevadí, svítí a já nejsem v autobuse,
nýbrž na vzduchu! Celá omámená přecházím silnici
a kráčím domů. A ostatní lidé? Je to k nevíře,
ale oni se ksichtí a šklebí, je to skoro úsměv! No
ne, to jaro ale dělá divy...
I já se usmívám od ucha k uchu a čerpám energii. Než
dojdu domů, zapomenu na nerudnou revizorku. Popadnu tašku
a letím na trénink. A ani mi nevadí, že v jedenáctce
přibudou ještě tašky z “Kefíru”. Vlastně se na
ně těším!
Doufám, že je na světě víc lidí, kteří žijí na
solární pohon jako já. Budeme mít den ode dne víc
energie a bude to krásné. Kolik si myslíte, že máme
na škole profesorů se zabudovanými solárními panely?
Špíťa
a celičká redakce
|
 |
