MATIČKA PRAHA

Přijíždím do Prahy stejně jako mnohokrát předtím. Služební cesta, výlet nebo zábava, na tom nezáleží. Praha bývá mým cílem velmi často. Vlak už vjíždí do hlavního města České republiky a já vím, že mě čekají nová a nová poznání a setkání. Najednou vlak malinko poskočí a zaskřípou brzdy. Vlak stojí a já mohu vkročit do svého milovaného města. Už jenom z pohledu na něj poznám, že se nacházím jinde. Jinde než na malém periferním městě. Vlastně už nádraží mi to prozradí.
Lidé tady proudí sem a tam, téměř každý má mobilní telefon a informuje své bližní o svém brzkém návratu domů. Do jednoho z proudů se zapojím a pluji dál tou nekonečnou řekou, která mě vynese až před nádražní halu.
Vím, že v Praze nebudu nikdy sama. Ráda poslouchám rozhovory lidí, kteří mě míjejí na každém mém kroku. Prohlížím si výlohy. Sklo, porcelán, keramiku, šperky, klenoty, boty, šaty, květiny, knihy, nabídky nejrůznějších zájezdů. To vše a ještě mnohem víc mám možnost vidět v jedné ulici. Nepospíchám. Tentokrát mě čekají dlouhé hodiny strávené s Prahou.
Osudy lidí, kteří zde žijí, se prolínají, ale také míjejí. Lidí tu žije mnoho a jsou různí. Pohlédnu před sebe a chvíli pozoruji skupinku mladých lidí. Vypadají bezelstně a nevinně. V jejich rukou ale probleskuje cosi bílého a hrozivého. Hrozivého jako jejich osud. Jsou to asi psaníčka s drogou. Kokain, pervitin, LSD, hašiš. Jedna z mnoha možností, kterou Praha nabízí, je tedy hrozivá. Stala se centrem drogových dealerů. Nemusela bych se ani moc snažit a velmi snadno bych získala drogu podle vlastního přání. Mnoho mladých lidí této možnosti využívá. Neví, jak naložit se svým volným časem a penězi. Nemyslím si, že existuje nějaký pádný důvod, aby člověk začal brát drogy. Ničí tak sám sebe. Někteří z narkomanů si ani nepočkají, až jim ztvrdnou játra, ledviny vypovědí činnost a plíce odumřou. Nuselský most v Praze se stal místem, kde lidé vynášejí rozsudky sami nad sebou. Stal se mostem sebevrahů. Drogy mohou být pádným důvodem, abyste se vyhnuli noční procházce pražskými ulicemi. Obzvlášť okolo obchodního domu Kotva doporučuji chodit velkým obloukem. Drogy jsou ale všude. Určitě by neměly zabránit nikomu navštívit Prahu. Vždyť lidé jsou zde přátelští a milí. Ankety zjišťující veřejné mínění nejsou v Praze neobvyklou věcí. Dokazují vstřícnost Pražanů.
Ten, kdo navštíví Prahu poprvé, by si zde mohl připadat opuštěný a sám. Ale ne dlouho. Lze zde totiž najít místo, které ho upoutalo a které si zamiluje. Petřínská rozhledna, zrcadlové bludiště, Karlův most, Tančící dům, kavárna Slavie, Václavské náměstí atd. Tam se potom bude vracet rád po celý život.
Ale na ulicích neuslyšíte pouze češtinu. Poletují tu kolem vás francouzská, anglická, německá, ruská, ukrajinská a arabská slovíčka. Ruka zdvižená nad hlavou a v pěsti sevřený deštník. To je obraz, který si od Prahy nedokáži odmyslet. Je to průvodce a za ním pochoduje skupinka turistů různé národnosti. Ti se mnohdy nestačí ani divit. Odhaduji, že ještě nikdy v životě neviděli tak krásné město, kde se snoubí minulost a současnost jako dva milenci. Paříž, Londýn, Berlín, New York, Washington. Všechna tato města se nemohou Praze rovnat. Náhle mě jeden z cizinců zastaví a ptá se: “Excuse me, could you tell me how to get to Old Town Square?” Nepřekvapí mě to, spíše naopak. Poradím mu a kousek cesty ho doprovodím. Poděkuje a odchází svou cestou. Já také svou.
Na mé procházce se mi často stává, že přestávám vnímat přítomnost. Jako pan Brouček z knihy Svatopluka Čecha se propadám do slavné historie Prahy, která na mě doléhá ze všech zákoutí. Zvony, které vyzvánějí poledne, mě posunou ještě dál. Přede mnou stojí Libuše. V uších mi zní její slova: “Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká.”
Tato slavná kněžna věděla o Praze všechno, aniž by ji kdy viděla. Díky Libuši si Karel IV. mohl Prahu zvolit za své sídlo a dále ji zvelebovat. Založil univerzitu, čímž zvýšil vzdělanost svých poddaných. Nechal postavit most, Karlův most, který je dodnes vyhledávaným cílem turistů. Turistů, kteří nevěří svým uším, když slyší průvodce vyprávět o materiálu použitém na stavbu. Pár vajíček přidat do malty. Jak prosté a účinné. Za vlády Karla IV. se to používalo, dnes to můžeme vidět v pohádkách. Karel IV. se zasloužil o obnovu pražské kultury, vzdělanosti. Pražany miloval a dal jim víru v lepší budoucnost. Vždyť právě jejich město učinil za sídlo své velké říše.
Běh dějin pokračuje. Přichází rušné 15. století a s ním další velké osobnosti. Jako Francie měla Johanku z Arku, zrazenou a upálenou proto, že bojovala za jednotu Francie a čistotu církve, české země si ještě ve 20.století připomínají upálení Jana Husa. Bojovníci za svobodu, jakoukoli svobodu, to nemají jednoduché. Husova kázání v Betlémské kapli se všem nelíbila, a tak jeho působení v Praze bylo brzy skončeno. Ale následovalo husitské hnutí a Praha stále zůstávala v centru dění. Bitva na Vítkově proti Zikmundovi. Tehdy Praha odolala silnému křižáckému útoku. Pevné opevnění zajištěné hradbami, známá vozová hradba, stateční bojovníci. Tím vším Pražané a husité křižáky porazili. Jan Domšík od Zvonu, přítel pana Broučka z 15. století, je nehistorická, ale velice živá literární postava pana Svatopluka Čecha. Je nesmrtelný. Prochází se pražskými ulicemi a připomíná statečného husitského bojovníka a prostého člověka z 15.století. Možná, že i vy ho potkáte na svých toulkách Prahou.
Bitva na Bílé hoře nedaleko Prahy nám naopak připomíná zbabělého krále, který uprchl, a velkou katastrofu českého národa. Představte si Staroměstské náměstí a velkolepou popravu 27 českých pánů. Poprava byla velkolepá, ale pouze pro Habsburky. Tato bitva a následná poprava datují počátek období pobělohorského temna. Praha je poněmčována a majetek majetných lidí konfiskován. Pamětní deska na Staroměstském náměstí je tichým svědkem.
Když opustím Staroměstské náměstí, vykročím si to Nerudovou ulicí k Pražskému hradu, kde dřív sídlili králové. Jan Neruda byl spisovatel, fejetonista, pražský rodák. Tento muž je jeden z mnoha navracejících Praze a Čechám slávu a lesk.
Stojím před malinkatými domečky Zlaté uličky. Jsou nahuštěné na sobě, komůrky uvnitř jsou malinké a neprostorné s nízkými stropy. Musím se sehnout, když vcházím. Jedna postel, možná kamna či pec, kolovrátek, nádoby na potaviny. Tak žili lidé dříve.

Historie Prahy je bohatá, ale ne vždycky dokonalá. Málokteré město se přesto může takto pochlubit. Když se vynořím z hlubiny dějin, vím, že ani přítomnost rozhodně nestojí v pozadí minulosti. Vždyť právě Praha se má stát městem kultury v roce 2000. Nedivím se. Pražský hrad se Svatovítským chrámem a korunovačními klenoty, Rudolfinum, Valdštejnský palác. To vše a mnohem víc nám zanechal proud dějin. Patří k tomu i pražská divadla. Národní divadlo, které se stalo symbolem české sounáležitosti, Stavovské divadlo, kde poprvé zazněla naše státní hymna. Divadlo se ale mění jako Praha sama. Zkuste navštívit Laternu magiku. Já jsem už jednou měla tu možnost. Představení bylo nové a netradiční, což potvrzuje rozvoj. Už se nehrají pouze hry budící národní uvědomění, ale také hry, které mají diváka donutit přemýšlet samostatně. Není to snadné, ale svět je takový. Dnes vám nikdo nic nepředloží hotové a ještě nepodá vysvětlující výklad. Praha vám to může doložit nejen svým divadelním uměním, ale i architekturou. Vezměme Tančící dům. Já sama mám o Tančícím domě smíšené mínění. Často před ním postávám a přemýšlím. Náhle mě někdo osloví a zeptá se mě: “Co si o něm myslíte?” A ukáže na dům. “Ani nevím. Je zvláštní,” odpovím. On pokračuje sám: “Ano, ano. Myslím, že vyjadřuje svobodu. Svobodu myšlení a projevu. Vždycky, když se dostanu do Prahy, zastavím se tady. Cítím se před tímto domem jako nový člověk. Nebojím se potom. Nebojím se dělat svá rozhodnutí. Mohu být jakkoli zvláštní jako tento dům, ale vyjadřují mě samého.”
“To máte pravdu. Ten dům je opravdu takový osvobozený. Přímo roztančený. Pohled na něj vám přinese a připomene naši po léta udupávanou svobodu,” odvětím. Otočím se, ale muž, se kterým jsem před chvílí hovořila, zmizel.
Zanedlouho poté už sedím ve vlaku. Veze mě zpět do reality a já vím, že moje návštěva Prahy nebyla marná. Prošla jsem se malinko historií a budoucností. Poznala nového člověka. Prahu nazýváme “Matkou” a můžeme být na ni právem hrdí.

	webmaster@gym-ul.cz © 2000, O.Černý & J.Rudovský