NÁŘEZ aneb Noční můra o Velikonocích

Dostala jsem na výběr: Buď strávím Velikonoce obděláváním zahrádky, ze které naši už totálně zešíleli, a tudíž mě doma oslovují “okurečko” , “jahůdko” a popřípadě, když je naštvu, i “mandelinko”, což je jejich úhlavní nepřítel, anebo můžu být v době velikonoční u své prababičky na vesnici. Jak se říká - z deště pod okap... Ani jedna z možností se mi popravdě nezamlouvala a tak jsem se nafoukla a byla donucena odjet k prababičce Božence do vesničky, která se může pochlubit tak šestnácti domky a kačákem, kolem kterého se dá projít jen s kolíčkem na nose. Ach jo.
Byla neděle a už se začínalo stmívat, když mě tam můj drahý otec zanechal samotinkou ve spárech prababičky a odjel v hnědém trabantu (za který se mimochodem šíleně stydím) zpátky do města.
Oči se mi zalily nikoliv slzami, ale vztekem, když mi bylo dopřáno zjistit, že osoba, u které pobývám, je opravdu silný sklerotik a ještě k tomu totálně slepá. Rudá vzteky jsem místo normálních odpovědí drze odsekávala, když mi, s prominutím, ta ježibaba říkala “Klárko”(ačkoliv se jmenuji Simona) a myslela si, že mi je dvanáct (přitom na to ve svých šestnácti letech rozhodně nevypadám). Babička bydlela sama v malém přízemním domku na konci vesničky. Hned, aniž by mi povolila trochu se po osadě projít, mne “uklidila” do baráčku a posadila ke stolu...
Vajíčka, která jak mi babička řekla už asi posté, jsou prý šíleně předražená, byla obarvena skutečně jarními veselými barvami (tmavě zelenou a tmavě modrou !?) Ale co? Aspoň pentličky na oschlých pomlázkách byly pestřejší, byť to byla úchylňoučká růžová barva.
Vůbec jsem si nepřipadala jako z jiné dimenze, když k nám večer přišla návštěva v podobě dvou podobně založených stařenek. Musela jsem se škodolibě ušklíbnout, když je babča uvítala slovy: “Tak co, holky!” A co teprve, když začaly ty tři “mladice” rozebírat nějakou tu mexickou telenovelu...S hlavou zaplněnou nejrůznějšími myšlenkami jsem se raději odebrala do svého pokojíku a začala si pročítat oblíbený časopis. A to mě ještě čeká pondělí...
Za celou neděli jsem v téhle vísce neviděla ani jednoho kluka. Byl to fakt, který mě s přibývajícími hodinami stále více zneklidňoval.
Ráno, nervózní, jsem si připravila snídani a co chvíli koukala z okna. Chrápající prababička ležela ve vedlejším pokoji.
Rozhodla jsem se jít ven. Byl to riskantní nápad ,ale kdyby, nedejbůh, někoho napadlo se sem jít s pomlázkami podívat, nikdy bych neutekla. Bledá jak čerstvě omítnutá stěna jsem se sama ve stínech chalup plížila vesnicí...
Jekot. Mé uši zaznamenaly silný řev připomínající řev oběti hrůzných morbidních orgií. Za rohem se mi naskytla nebezpečná podívaná - tlupa výrostků od14 do 18 si tam podávala tři holky. Sevřel se mi žaludek při pomyšlení na...někdo mi zaťukal na rameno. S trhnutím jsem se otočila a uviděla šklebící se obličej jednoho kluka okolo sedmnáctky. Zamlžilo se mi před očima a já nejpomalejší holka ze třídy (co se týče sprintů), jsem vystartovala jak “namydlenej blesk”. Neběžel za mnou. Na čele se mi objevily krůpěje studeného potu.
Ti si mě podají za to, že jsem utekla. Udýchaná jsem usedla do čerstvě posekané trávy. Už se ani nemohu rozhlížet kolem sebe. Utopena ve strachu, napínala jsem uši, abych slyšela sebemenší hluk. To nemilosrdné ticho mi dunělo v uších. Co jsem viděla, ti kluci surovostí rozhodně nešetřili. Sakra.
Žhavý kotouč na obloze pálil už i v tak ranních hodinách. Hrdlo jsem měla vyschlé a mučila mě žízeň, ale obávajíc se výprasku jsem seděla na zeleném koberci dál.
Zase pištění a smích. Kluků. Nedaleko ode mne. Chtě nechtě, musela jsem se zvednout a opatrně jít dál. Do dvanácti zbývají ještě tři hodiny. Nohy mě dovedly na fotbalové hřiště. Sice jsem tady na ráně, ale zase můžu utéci kamkoliv. Téměř.
Lavička mi přišla vhod. Se zrychleným dechem odpočítávám vteřiny, utíkající stále pomaleji.
Na obzoru se objevilo několik postaviček. Malí kluci, ale zato neznají míru. A už si to s bojovným pokřikem šinou ke mně.
Utíkám a nemůžu polykat. Strašně bych se potřebovala napít. Při běhu koukám do země. Vím, že se to nemá, a teď se mi to navíc stalo osudným, neboť jsem před sebou nezpozorovala tu partu, co tak nemilosrdně zmasakrovala ty tři dívčiny. Vběhla jsem jim přímo do náruče.
Ten zrzek, co mi předtím ťukal na rameno, mě teď chytil za zápěstí. Pokusy z mé strany o vytrhnutí byly marné. Řada ostrých ran se snesla na mou sedací část těla, ale nejen tam. Cítila jsem horkost ve stehnech a na předloktí, kam jsem asi taky jednu schytala. Ran bylo nespočet. Pak doběhli i malí kluci a peklo se kolem mne rozpoutalo znovu.
Nejhorší bylo, že jsem jim nemohla nic dát, abych utišila jejich touhu po mém zmrzačení. Vajíčka i mašli jsem si nechala doma. V duchu jsem si nadávala. A slovníček to byl bohatý na vulgární výrazy.
První rány pěkně štípaly , ale ty další jsem už ani necítila. Pustili mě, až když se dosyta vyřádili. A to mě většina z nich ani neznala.
Doteď jsem byla zvyklá na Velikonoce v rodinném kruhu, takže mi to symbolický vyšupání žádnou újmu na zdraví nezpůsobilo, ale teď?
První pořádný (!?) Velikonoce ?
Moje zadní část těla měnila barvy od rudé přes fialovou a modrou až k nynější zelenožluté. Velikonoce jsem měla, podotýkám MĚLA ráda.

Všechny události v této povídce jsou smyšlené, až na ten samotný výprask, takový jsem opravdu dostala.

TaMarké

	webmaster@gym-ul.cz © 2000, O.Černý & J.Rudovský