Zpět na OBSAH čísla

TlachaPost č. 6/^II

Vím, že dobrá půlka třídy se už vidí na táboře, na dovolené, na chatě či u moře, ale také vím, že se bojí. Všichni se bojí prachobyčejného papíru, za který, když ho zničíme, musíme ještě zaplatit. Vysvědčení!

Přesto nám ještě učitelka slíbila, a to ještě před tím osudným dnem, výlet do Prahy.

Paní učitelka s prapodivným jménem Bohumila Fifinová přezdívaná kyselina sírová učí chemii, fyziku a matematiku. Od té doby, co jsme ji vyfasovali na všechny tři předměty, nemáme ani potuchy o alkenech, Thaletově kružnici nebo o Ohmově zákoně. Jelikož jsme třída jazyková, tak by to tak ani nevadilo...ovšem kdybychom věděli aspoň něco o německých pádech, anglických nepravidelných slovesech, francouzské výslovnosti nebo o ruské azbuce. Prostě třída s inteligencí houpacího koně. A to mám pocit, že ho ještě urážíme.

Původně nám měli objednat autobus, letadlem nám totiž vedení školy z Teplic do Prahy letět zakázalo. Nakonec jsme však nejeli ani autobusem, nýbrž vlakem. To to začalo. Jeli jsme rychlíkem, tudíž v kupé po osmi člobrdících. Nejprve jsme byli poněkud zaskočeni, ale potom, co se zjistilo, že jsem jeden žák, takzvaný Bezejmenný (učitelé nejsou schopni zjistit, kdo je tou černou ovcí třídy) propašoval láhev rumu, to začalo nabírat obrátky. Jedna dvojice se odebrala na záchod se zelenými obličeji. A druhá ze zcela jiného důvodu, o němž se raději nebudu dále zmiňovat.

Také mám pocit, že ten vagón, ve kterém jsme jeli, už nedali do provozu, ale ruku do ohně bych za to nedala. I když na druhou stranu, učitelka po návratu (těsně předtím, než navštívila psychiatrickou léčebnu) vymáhala od rodičů nějaké velké peníze...

Vystoupili jsme na hlavním nádraží. Kluci se ihned rozprchli obdivovat houmlesáky a somráky, já jsem s ostatními holkami začala pištět, když okolo přeběhla myší rodinka a učitelka měla slzy v očích.

Ani jsem se jí nedivila, já bych asi taky brečela, kdyby mi hned zloděj ukradl u novinového stánku peněženku. Naštěstí měla ještě kreditní kartu v náprsní kapse, kam se jí žádný zloděj sáhnout neodvážil. Bylo nám jí všem líto, a tak jsme se rozhodli , že jí natrháme tulipány. Jenže v parku, okolo celého nádraží rostly jen kopřivy. No, lepší než nic. Natrhali jsme jí tedy překrásnou kytici těch nejhezčích kopřiv, co jsme našli, a předali jí ji.

Učitelka však reagovala úplně jinak, než se očekávalo. Kytici (ozdobenou gumičkou do vlasů žákyně Horvátové) přijala, přestala plakat, zbělala, zmodrala, zrudla a začala řvát. Ani jsme nedýchali a jen poslouchali výchovný koncert ve velmi vysoké tónině. Byli jsme proti ní táákhle maličcí.

Po uklidnění nás obeznámila s denním plánem: Národní muzeum, hodina volna na Václavském náměstí, Zlatá ulička, Daliborka, Karlův most a zbytek dne opět volno na Staroměstském náměstí.

Nebyli jsme úplně spokojeni ...až Macháčka napadl spásný nápad. Inu, zařídili jsme se podle něj a začali skandovat: “Chceme vidět Petřín chceme vidět Petřín...!”

Učitelka zbělala a potom, co nabyla opět modré barvy, jsme přestali ze strachu, že bude zase křičet.

V Národním muzeu jsme se ihned rozprchli obdivovat exponáty a všichni se svorně podepsali do knihy návštěv a připsali: “Málo zvířat a hodně šutráků.” Bylo jich tam opravdu strašně moc. Měli jsme chuť rozpoutat naši oblíbenou “kamennou válku”, ale nepřívětivě vyhlížející dědula nás přinutil pod originálním heslem “moudřejší ustoupí”od bitvy upustit.

Aspoň jsme tedy otravovali menšinu vzorňáčků, povětšinou s tlustými okuláry a rovnátky nastálo. Avšak jejich nezájem se bránit nás velmi mrzel, a tak jsme se rozhodli vyhledat učitelku, abychom mohli pokračovat v cestě.

Zatímco dvě hodinky v muzeu se zdály jako věčnost, hodina volna, ve které jsme obléhali “Václavák”byla tatam. Možná proto, že Kotrba vyhlásil soutěž: Kdo si co urve, to je jeho.

Lítali jsme po náměstí jako splašené koně a neznajíce ostychu jsme mezi turisty, kteří nás mírně napodobovali, jenže ve velkém, kradli, seč mohli. Respektive žvýkačky, lízátka a jiné nezbytné věci.

Soutěž nakonec vyhrál náš německý spolužák Baumbude, který ukořistil Kinder Bueno. Po chvilce vyplněné uznalým šveholením a potleskem se ukázalo účtem v Baumbudově kapse, že čokoládu koupil - byl tedy diskvalifikován.

Další etapový cíl naší cesty, Zlatá ulička. Nejprve jsme ji nemohli najít kvůli mapě obrácené vzhůru nohama..., ale vzápětí jsme navigátorovi odpustili, neboť výsledek stál zato. Byla vskutku nádherná. Do domečků se mohla podívat, děkujíc vzrůstu, pouze spolužačka Pumpachová, o kterou občas na chodbě zakopáváme.

Učitelka, která vzlykala štěstím, že se ještě nikdo neztratil, nyní už jen ze setrvačnosti opakovala: “Chovejte se prosím ukázněně.”

Rozhodli jsme se ji poslechnout a protože se blížil čas svačiny, vybalili jsme své chleby, vajíčka natvrdo, vánočky a rohlíky. A s dobrým úmyslem hrát si na stopování jsme za sebou dělali poctivě stopy z ubrousků, krabiček od pití a igeliťáků. Učitelka už raději mlčela a dělala, že nás nezná.

Kolem Daliborky jsme prošli úplně v klidu, protože si na nás koupila u kováře bičík, kterým nás neustále popoháněla, což nebylo vůbec příjemné.

Na Karlově mostě ji někdo ukradl i tu kreditní kartu, za kterou si pořídila bič a dvoje pouta, ale jinak tam byla nuda. Napětí se dostavilo až potom, co spolužák z bohaté rodiny, Jiří Křesílko, zaplatil “Kyselině” bungee jumping. Vyfasoval za to jedny z pout. Klíček učitelka pro jistotu spolkla, nechtěla totiž riskovat další krádež. Všichni si následně ohmatali jednu ze soch, která splní každému přání.

Když jsme se doslova doplazili na Staroměstské náměstí, dala nám třídní, libující-si v tom, že si bude moci v klidu s nebohým Křesílkem porozprávět o Pythagorově větě, vytoužené volno.

Bohužel to mělo zádrhel. Nohy nebylo cítit a občas vypovídaly poslušnost. Rozhodli jsme se rozložit se okolo jedné sochy bílé od výtrusů holubů a jiného vzácného ptactva.

Všichni však cítili, že by to chtělo ještě nějakou perlu nakonec, zlatý hřeb na závěr, něco opravdu, opravdu velikananánského .

A protože jediný předmět, který nám šel, byla hudební výuka, shromáždili jsme se ve středu náměstí a začali zpívat, vzhledem k tomu, že bylo skoro léto, zcela příhodnou píseň - Veselé Vánoce.

Někteří lidé se usmívali, jiní si ťukali prstem na čelo a našli se i takoví, co si toho snad vůbec nevšimli.

Dobrodinci nám do předem připraveného klobouku občas hodili pár mincí i papírovky. Celkem jsme si vyzpívali 758 korun českých. Dali jsme je na dobročinnost potřebným, tedy naší paní učitelce, která z nich zaplatila vlak, abychom se mohli vrátit domů.

taMarké

Zpět na OBSAH čísla

made by Lachim