NA PANKRÁCI JE VESELO

U nás v Teplicích máme mnoho věciček - nádraží, stadion, pár škol a také nápravné zařízení (=vězení, že), ostatně skoro jako v každém jiném městě. A právě o věznici bude řeč.
Jedna moje kamarádka, říkejme jí Zdena, mi jednoho večera volala dost pozdě-asi kolem půl jedenácté. Viditelně se potřebovala někomu vyzpovídat.
“Dneska jsem prožila šok, "vychrlila do telefonu, sotva mi bylo předáno sluchátko. Snažila jsem se nezívat moc nahlas, ale následující sprcha jejích slov mne dokonale probudila:
“Víš, jak mě vždycky babička varuje před úchylákama a těma žalářníkama, co kolem nich chodím do školy?! (Rozumějme, že kamarádka chodí do školy kolem věznice.) Tak dneska, jo, jsem jednoho z nich potkala-a on mě pozval na kafe..."
Na mou otázku, zda pozvání přijala, nereagovala.
“Víš, jak každej den jdu kolem toho pankráce-dokonce tam chodím dvakrát denně! Tak právě v tu dobu tam snídaj ty vězňové a pozorujou mě, jak pospíchám, jo. Ale to by ještě nebylo tak hrozný! Oni mi měřej čas, a dokonce mi odpoledne hlásej, za jak dlouho jsem přešla na konec ulice! Tak to dělaj týden, v pátek mi to vyprůměrujou, počkaj si, až půjdu kolem ze školy a hlásej mi to zase!"
Nedbala na mé utěšování, že jsou přece za pevnými mřížemi, takže se jí nemůže nic stát.
“Ne?!" vyjekla a udělala dramatickou pauzu. “Tak abys věděla, dneska jsem stála na zastávce a přišel ke mně takovej starej zarostlej Krakonoš, celej v kůži (a ona kůži nesnáší) a povídá mi - slečno, já vás znám, já jsem nějakej Pepa a seděl jsem tam v lapáku, jak kolem něj každej den chodíte. Vždyť já jsem vám průměroval každej pátek váš čas chůze! To jsme jak starý známý!
Řeknu ti, že mu asi došlo, že nejsem dvakrát nadšená, že se ke mně hlásí nějakej vrah nebo úchyl, tak se mne pokoušel uklidnit, ale moc se mu to teda nepovedlo, protože mi povídá - mě se nemusíte bát, slečinko, mě pustili dřív za dobrý chování a stejně jsem seděl neprávem. Já jsem ho doopravdy nezmlátil tak, jak se tam psalo. To bych musel mít v ruce kyj a ne flašku. . .
No, co tomu říkáš?!"
Vybuchla jsem smíchy, protože něco takového se může doopravdy stát jen Zdeně. Nepřijala ani pozvání na kávu, ani doprovod domů, či odvoz na motorce. Z jejího příběhu jsem si vzala příklad a jednoho dne se kolem věznice vypravila. Jakmile jsem se objevila na začátku ulice, zvědavé tváře hříšníků se připlácly na okno a byl bedlivě sledován každý můj krok. Na konci ulice jsem za sebou uslyšela:
"Hej, kočičko! Máš to za devět vteřin a to není špatný!"
Měl pravdu, Zdena to skoro pravidelně přešla až za jedenáct!

Female