REPORTÁŽ Z DĚTSKÉHO DOMOVA

Bylo 17.března, něco před třetí hodinou, když jsme chvátaly Truhlářovou ulicí k domu číslo 16, kde sídlí dětský domov. Rozhodly jsme se udělat reportáž o dětech, které z nějakých důvodů nežijí se svými rodiči. Zazvonily jsme u dveří, otevřela nám milá paní ředitelka Věra Kristlová. Začala se okolo nás zvědavě rozhlížet, aby našla zbytek našeho reportážního štábu. Musely jsme ji ujistit, že jsme opravdu jen dvě. Po několika slovech na úvod nás zavedla do své malé kanceláře, kde nebylo skoro k hnutí, abychom si popovídaly o tom, jak to v domově chodí. Dozvěděly jsme se, že tu mají v současné době 31 dětí ve věku 4 -14 let rozdělených do tří skupin tak, aby byli sourozenci pohromadě. Od roku 1993 si zde děti nechávají až do jejich 18. roku.

Dříve to tak nebylo a děti měly při přechodu do jiného domova řadu traumat a problémů. Mají zde 6 kvalifikovaných vychovatelek, pracujících na směny od poledne až do večera i v sobotu a v neděli, a noční pomocné vychovatelky, které tu jsou od 20 - 8 hodin. Na otázku, co by chtěla změnit, nám paní ředitelka odpověděla, že tu mají málo místa a že by chtěla, aby zde bylo více prostoru pro zájmovou činnost. Také potřebují vybavení, ale zatím se snaží vystačit s tím, co mají, aby jim zbylo více peněz na děti. V loňském roce měli 1000 Kč na jedno dítě, ale letos jen 500 Kč. Velice jim také pomáhají sponzoři, ti jim například darovali počítače, stany a spací pytle, a nadace, které jim vypomáhají s výlety a rekreacemi. Na ty se jinak dostanou

maximálně jednou za rok. Režim dne se přizpůsobuje škole, děti chodí do základních, zvláštních a mateřských škol, jedno dítě navštěvuje Paprsek, což je škola pro handicapované. Děti, které byly do svých šesti let zanedbávané, navštěvují většinou zvláštní školy, ale dětský domov dělá vše pro to, aby mohly chodit do škol základních. Po vyučování se všichni vracejí na oběd, po kterém se věnují přípravě na další školní den. Pak už jen zbývá čas na různé kroužky - hrají na piano, flétnu, navštěvují Slavoj, taneční kroužek Mix a jiné. Paní ředitelka se nám zmínila, že děti často špatně navazují kontakty a přátelství s ostatními, a upozornila nás také na to, že málokdo ví, z jakých rodin přicházejí. Pokud matka svého nově narozeného potomka nechce, putuje pak dlouhou cestou z kojeneckého ústavu do diagnostického a odtud do dětského domova. To je ale ta o něco lepší možnost, v jiných případech leží děti několik dní v postýlce bez jídla, pití a hlavně jediného pohlazení milujících rodičů, kteří se chovají, jako by neměli žádné závazky.

Po tomto rozhovoru jsme se odebraly o patro výš navštívit jednu ze tří skupin. Trvalo asi deset minut, než se vychovatelce podařilo trošku utišit hlouček malých čertíků. Zbyl nám čas jen na to, abychom se představily, a pak to všechno začalo nanovo. Děti nás usadily na gauč, sedly si co nejblíže a daly nám ruce kolem ramen. Pak začaly povídat jeden přes druhého. Z toho jsme stačily chápat, že se jim tu docela líbí, dozvěděly jsme se, do jakého kroužku kdo chodí, kdo je čí sourozenec, a jeden malý žalovníček nám podal podrobnou zprávu o tom, kolik kdo má na vysvědčení pětek. Mohly jsme nahlédnout do týdenního výchovného plánu, který děti a vychovatelky společně sestavují. Ve čtyři hodiny jsme šly do další skupiny, kde slavily narozeniny. Konaly se velké přípravy, a tak jsme zatím nahlédly do pokojů, které byly velice dobře zařízené a jejichž zdi zdobily obrázky, malované, jak nám bylo později řečeno, samotným oslavencem Péťou. Když bylo vše dokončeno, vstoupily jsme do pokoje, kde stálo několik dětí se svíčkami. Vyslechly jsme několik písniček a byly svědky předávání dárků, některé byly koupené za kapesné, které děti dostávají měsíčně a činí 40 - 100 Kč, jiné byly vlastnoručně vyrobené. Narozeniny si děti chystají samy, až na dort, který upečou kuchařky. Musíme uznat, že tyto se jim povedly. Hned po slavnostní hostině nám byli představeni křečci a rybičky, které tu chovají, všichni se pochlubili, jak umí číst, psát a počítat, povídali nám o rekreaci v Desné a hned nato nám několik dívek ukázalo, jak umí parádně tancovat. Navštívily jsme i poslední skupinu a vyslechly další z mnoha kladných názorů na tento dětský domov. Po krátkém představení, kdy se opět hrálo na klavír a zpívalo, jsme znovu absolvovaly cestu k čertíkům, protože nám slíbili namalovat obrázky. Znovu nás tam zdrželi, tentokrát aby se nám pochlubili s fotkami, které má každý ve svém albu. Ještě jsme se stavily u oslavence a jeho kamarádů. Ti nás nezklamali a dostaly jsme od nich obrázků celý štos. Pak už jsme jen nahlédli do kuchyně, kde děti občas pomáhají s nádobím nebo škrábáním brambor, a vydaly se Zpět na cestu domů.

domov_1.jpg (10789 bytes)

Tato malá společnost dětí a vychovatelek na nás udělala velký dojem. Všichni rozvrátili pocity vyvolané navenek ošuntělou budovou, o níž málokdo něco ví. Došly jsme k názoru, že by měl každý nejdříve zvážit vše, co výchova dítěte přináší, ale i bere, aby pak nikdo nemusel žít v podmínkách, které by nikdo nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. V těchto chvílích dětský domov sice pomůže, ale nikomu už nenahradí rodiče. Děti odtud skoro neodchází, a tak mohou o své rodině pouze snít.

-pv- & -lm-