Brigáda
aneb co dokáže čtvrtek 12.
Stejně jako velká část z vás (aspoň těch starších) jsem trávil část prázdnin na brigádě. Sice to není zrovna odpočinková činnost, která by se na prázdniny pěkně hodila, ale penízky jsou penízky. Přestože jsem na brigádu chodil už druhým týdnem, stále jsem si ještě nezvykl na brzké stávání. Do práce jsme totiž dojížděli vlakem, který odjížděl z nádraží v 8:12. A tak, když se v 7:15 ve čtvrtek ráno zapnulo rádio, začal můj každodenní rituál.
Rozlepit levé oko, rozlepit pravé oko, otevřít obě oči najednou, sundat pravou (Tu jako první, abych nedejbože neměl dneska smůlu!!! ) a pak i levou nohu z postele, umýt nasnídat, obléknout, čapnout batoh a už utíkat na autobus. Ve městě jsem se vyjímečně včas a na správném místě potkal s Nikolou, společně jsme koupili svačinu a vyrazili na nádraží. Byli jsme veselí, protože byl tak pěkný den a všechno nám vycházelo přesně podle našich představ.
Na nádraží jsme si koupili lístek a nasměrovali jsme si to směrem ke druhému nástupišti jako vždycky. Cestou jsme si všimli, že na celém nádraží nefunguje jediná informační tabule. To nás však nijak nezarazilo a pokračovali jsme v cestě. Na nástupišti jsme byli přesně v 8:00. Touhle dobou už byl vždycky vlak na nádraží, ale dneska tam nebyl. Mysleli jsme si, že z technických důvodů nám informační tabule nemůže sdělit, že má vlak zpoždění. Ve čtvrt na devět vlak konečně přijel. Hned jsme do něj nastoupili. Ještě na schůdcích jsem si všiml, že je celý vagón úplně prázdný. Nikola mě však ujistil, že je to tím, že je tento vagón nekuřácký. Hezky jsme se posadili a nedočkavě čekali na odjezd. Minuty plynuly jedna za druhou a vlak se stále nepohnul ani o centimetr. Při tomto čekání mi došlo, že vždy sedíme v kupé a tady není ani jedno! A ten vlak vedle nás, který se právě rozjíždí kupé má! "My jsme ve špatném vlaku," vykřikl jsem! Hned jsme se zvedli a prchali z vagónu ven. Ale ať rval Nikola dveře sebevíc, ne a ne se otevřít. Byly totiž zablokované od strojvůdce. Proběhli jsme ještě tři vagóny, ale nikde ani človíčka a žádné dveře nešly otevřít. Otevřeli jsme tedy okno a, přestože jsem měl aspoň já zpočátku strach, lezli jsme z něj s plnými batohy na zádech na nástupiště plné lidí. Proč asi na nás tak blbě koukali? Když jsme vylezli, zjistili jsme si, kdy jede další vlak, hodinu počkali a už jsme jeli do Neštědic, kde každý den pracujeme. Náš vítězný úsměv v mžiku opadl, když jsme v plné rychlosti vlaku zahlédli nádraží, kde jsme původně měli vystoupit. Na první zastávce jsme tedy vlak opustili a čekali na další v opačném směru. Ten překvapivě přijel tak brzo, že jsme si ani nestihli koupit lístek. Přesto jsme nastoupili a utíkali jsme 20m před průvodčím přes celý vlak. S dvouhodinovým zpožděním jsme konečně dorazili na naše pracoviště. Teď už asi nikoho nepřekvapí, že když jsme k práci dostali novou štětku, hned nám upadla! To by ještě nebylo tak divné, ale na zemi pak už leželi štětky dvě!
Po tomto zážitku ať si kdo chce co chce říká, pátek 13. Ještě není nic oproti tomu, co dokáže čtvrtek 12. Kdo věří na pověry, bojte se dál pátků, ale mi co věříme jen tomu, co sami prožijeme už 12. ve čtvrtek nevyjdeme z bytu.
L.Chim